V článku
„Bankovní pohledávky vzniklé z titulu nesplacených úvěrů“ se autorovi podařilo přijít se zajímavou myšlenku. Vyplývá z ní, že za současnou - poměrně slušnou stabilitu našeho bankovního sektoru - musíme být vděčni chaosu, který panoval v bankovnictví v 90. letech. Kdyby ho totiž tehdy nebylo, pak by dnešní západní majitelé českých bank patrně nenastavili tak tvrdé podmínky úvěrování, díky nimž nedošlo k lavině nezaplacených úvěrů a bankovní sektor si udržel svoji stabilitu. Je to sice trochu paradoxní, ale skutečně neotřelá myšlenka, která provokuje řadu otázek.
V publikovaném článku se mimo jiné hovoří o České konsolidační agentuře a její roli v sanaci českých bank, což si vyžaduje podrobnější komentář.
Vznik a činnost subjektu typu státní ČKA (bývalá Konsolidační banka) nemá ve světě obdoby. Podobná instituce nikde neexistovala a ani nemohla existovat už jenom z toho důvodu, že lze oprávněně pochybovat o účelnosti a ziskovosti takového subjektu. Málo kdo ví, za jakých podmínek probíhala neblaze proslulá sanace českých bank. Jestliže necháme stranou ne zrovna významné detaily a politický populismus, pak jednoduchá matematika hovoří zcela jasně – pohledávky se od bank vykupovaly v průměru za 60-80% jejich nominální hodnoty a prodávaly za 6-30%. Například společnost EC Group, za kterou v letech 2001-2006 stáli Pavel Tykač a Honza Dinstl z rozkradeného Motoinvestu, koupila od ČKA portfolio pohledávek představujících asi 38 miliard korun za pouhých 8,5% jejich nominální hodnoty. U Petra Kellnera a jeho PPF to bylo 60 miliard korun za 6%. Je sice faktem, že u PPF to byly v podstatě pohledávky vůči dlužníkům v konkurzech, ale téměř všechny byly zajištěny zástavními právy. Kromě prodeje velkých balíků ČKA po řadu let prodávala i jednotlivé pohledávky a drobné balíčky. Popsaná situace tak vyvolává velice prostou otázku – jak je možné kupovat za 60% hodnoty a prodávat za 10%? V čem je smysl takových transakcí? Kdo to vymyslel a kdo hradil ztráty?
Odpovědi na tyto otázky vyžadují hlubší pohled do historie vzniku českých komerčních bank – do počátku devadesátých let.
V té době měly na trhu dominantní postavení velké státní banky, jako ČSOB, Česká spořitelna, Komerční banka atd. Vedle nich vznikla celá řada malých soukromých bank, které byly ve většině případů nakonec rozkradeny a zkrachovaly, např. Plzeňská banka, Banka Bohemia, Agrobanka, Moravia banka, Slezská banka atd. Stát v této době všemožně podporoval formující se nový trh a státní banky v souladu s tehdejší politickou linií poskytovaly úvěry za pohádkových podmínek, které jsou z dnešního pohledu neuvěřitelné. Například, můj pražský kamarád dostal desetimilionový úvěr na výstavbu vlastní vily v situaci, kdy měl pouze podnikatelský záměr a pozemek na Barrandově. Podstata jeho záměru byla v tom, že postaví tříposchoďovou vilu, na jednom patře bude bydlet on s rodinou a další dvě patra bude pronajímat. Státní banka mu úvěr bez jakýchkoliv problémů poskytla s tím, že zajištění zástavním právem bude tvořit budoucí budova. Jak je to prosté a snadné. Jde tady však o jeden nenápadný detail – úvěr získal za poskytnutí úplatku bankovnímu úředníkovi, což bylo v té době zcela běžným jevem. Ti podnikatelé, kteří začínali svůj byznys v devadesátých letech, si jistě vzpomenou na mnoho podobných případů. Zvlášť populárními trendy v té době bylo umělé nadhodnocování ceny pokřivenými znaleckými posudky, poskytování úvěrů na privatizaci státních podniků, jištění úvěrů směnkami nebo bezcennými cennými papíry atd. Pružný přístup k poskytování pochybných úvěrů uplatňovaly právě státní banky.
S formováním tržní ekonomiky vzniká i státní Konsolidační banka, která byla vytvořena kvůli očištění bank od socialistických reziduí včetně úvěrů poskytovaných v rámci direktivně plánované ekonomiky. Konsolidační banka začala postupně vykupovat, někdy formou výjimek, nejen socialistické úvěry, ale i úvěry nové, kapitalistické. Výjimky se postupně stávaly pravidlem. Tím, že ve státních komerčních bankách pracovali bankéři bez zkušeností z kapitalistického trhu, že peníze byly státní, že existovala politická linie podporující podnikání a že Konsolidační banka byla schopna vyčistit pochybné úvěry a podvody, došlo v bankách k totální morální devastaci řídících struktur a řadoví pracovníci pomohli vytvořit korýtko pro krmení vyvolených.
Pochopitelně, že této nenormální atmosféry a bezbřehých možností brát z poloprázdné státní kasy využilo velmi mnoho „schopných“ podnikatelů i politická elita. Právě v této době se zrodila první vrstva zbohatlíků a byly položeny základy dalšího složitého vývoje. Ideový zakladatel komunizmu, makroekonom Karl Marx, ve svém díle Kapitál tento nevyhnutelný vývoj kapitalistické ekonomiky popisuje jako „etapu prvotní akumulace kapitálu“, což velmi přesně charakterizuje periodu počátku devadesátých let u nás. Všichni chtěli být bohatí a pro dosažení tohoto cíle „účel světil prostředky“.
Tímto způsobem se u celé řady vlivných lidí oné doby – podnikatelů i politiků – objevily velké dluhy, které v podstatě banky nikdy seriózně nevymáhaly. Neměly k tomu motivaci ani vůli. Shodou podivných okolností v trestním zákoníku té doby byly bílá místa v právním systému a jiné nedostatky umožňující zbavovat se odpovědnosti za bankovní podvody.
S tím, jak se blížila privatizace bank, začali mít vlivní dlužníci obavy o svou budoucnost. Úvěry nebyly používány na deklarované účely, ale pro osobní obohacení. Nebezpečí vymáhání těchto dluhů budoucími majiteli bank se stávalo stále reálnějším. Rozloučit se s lehce nabytými penězi neměly chuť ani politické elity ani byznys. Hledalo se řešení a „náhodou“ se našlo – vytvoření České konsolidační agentury na bázi Konsolidační banky, která by ve velkém odkupovala špatné bankovní úvěry. Nebyl problém najít oficiální důvod pro uskutečnění tohoto kroku – neodkladná sanace bank zvyšující jejich prodejní hodnotu.
K vytvoření státní ČKA zde byla především vůle politického vedení, ale dále i zájem a lobbing zainteresovaného byznysu. Z tohoto důvodu politici vytvořili dokonce speciální zákon 239/2001 Sb. ZÁKON ze dne 26. června 2001 o České konsolidační agentuře a o změně některých s tím souvisejících zákonů.
Jak ČKA pracovala?
Za státní peníze byla ze státních bank a IPB odkoupena aktiva v hodnotě okolo 600 miliard korun (podle některých zdrojů hodnota převyšovala 800 miliard korun).
ČKA vytvářela zdání zavádění pořádku do odkoupených pohledávek. U všech byla provedena revize, bonifikace a především přecenění. Tím byly pohledávky připraveny na prodej. Běžnou byla forma prodeje vybraných jednotlivých pohledávek, avšak dlužník neměl právo odkupovat pohledávky sám vůči sobě. Toto pravidlo dlužníci lehce obcházeli pomocí třetího subjektu. Konsolidační agentura se tvářila, že to nevidí. Takovým způsobem si mnoho dlužníků odkoupilo své mnohamilionové dluhy za zlomek jejich ceny.
Známý ekonom, vysokoškolský profesor a publicista Tomáš Ježek k tomu řekl:
„Jako asi každá primární závada, i tato měla své sekundární zlé sestry. Pohledávky bank, resp. špatně poskytnuté úvěry, převedené na Konsolidační banku (Konsolidační agenturu), se pak prodávaly zhruba za 30 až 10 % původní ceny. Sekundární zlou sestrou té primární pak bylo, že dlužník banky, která usoudila, že jeho dluh je nedobytný a proto dluh převedla na Konsolidační banku, dostal příležitost koupit si svůj vlastní dluh za desetinu dlužné částky. Stát za něj tedy 90 % dluhu velkoryse zaplatil sám. Který dlužník měl takovéto štěstí a jak velké to štěstí bylo, to samozřejmě záleželo na známostech ve vedení Konsolidační banky (agentury), blahovůli poslanců, kteří byli v dozorčí radě nebo představenstvu a ochotě dlužníka odvádět desátky.”
V roce 2001 začal rozprodej velkých mnohomiliardových balíků pohledávek. Kupující těchto velkých portfolií odváželi tisíce koupených pohledávek nákladními auty. Dali je do elementárního pořádku a vymáhali. Vzhledem k tomu, že optové kupní ceny byly minimální (6-10%), měli dlužníci dokonce i tady dostatečný prostor pro kupování svých vlastních pohledávek za mnohonásobně menší ceny než byla nominální hodnota pohledávek. Dokonce i v těch případech, kdy dlužník kupoval vlastní pohledávku za 30% u PPF a EC Group, zisk představoval více než 300%! Noví majitelé je však neprodávali pohledávky vždy ani všem. Mnoho pohledávek mělo kvalitní zajišťovací instrumenty, zástavní práva a přistoupení k závazkům jiných subjektů. Velmi mnoho se jich podařilo
vymáhat soudní cestou a exekucemi. V takových případech byl zisk mnohem větší. Pomocí ČKA získali kupující pohádkové zisky. Proč se jich stát tak lehce zbavil ve prospěch velkých finančních skupin je zatím nezodpovězenou otázkou.
Výsledkem činnosti ČKA je přímá ztráta přibližně 242 miliard korun, ohromný počet spokojených dlužníků, ještě bohatší finančníci a daňová zátěž českých občanů, kteří celý tento bermudský trojúhelník financovali.
