Pohledávky bankovního sektoru a finančních institucí

Bankovní pohledávky vzniklé z titulu nesplacených úvěrů

Podle analýzy Eurostatu zveřejněné v českých mediích 22. října 2009 vyčlenily vlády států EU v době hospodářské krize na záchranu bank 814,2 miliardy eur, tedy 21,2 biliónu korun. Česko nedalo na náklady spojené se záchranou bank a finančních institucí ani korunu, což je možno chápat nejen jako ukazatel stability české bankovní soustavy, ale zároveň i jako projev promyšlené a jasné kreditní politiky českých bank. V této souvislosti si musíme uvědomit, že v době, kdy evropské banky po mnoho let žily v klidných podmínkách stabilní ekonomiky a poctivé platební morálky, český bankovní sektor již před 10-15 lety prožíval složité časy budování svobodného trhu a prvotní akumulace kapitálu rodícími se podnikateli.

Počátkem devadesátých let minulého století byla s příchodem kapitalismu a vytvořením nových tržních vztahů, státem vyhlášena strategická linie na podporu podnikání a české banky s velkým nadšením tuto linii v té době podporovaly. Úvěry se získávaly velmi snadno. Podnikatelům často stačil pouze vágně formulovaný podnikatelský záměr, ekonomicky podložena návratnost úvěru, přičemž vlastní zajištění poskytovaného úvěru bylo až druhotnou záležitostí. Právě v tuto dobu se mezi podnikateli začal objevovat trend nadsazování hodnot ve znaleckých posudcích, kdy například libovolná ruina, pozemek či drahé kameny byly ve znaleckých posudcích ohodnoceny i na desetinásobek skutečné hodnoty. A úvěry se vesele poskytovaly. Navíc se úvěry v těchto letech dosti často využívaly na zcela jiné účely, než bylo uvedeno v úvěrových smlouvách – tedy na výstavbu soukromých vil, nákup drahých osobních automobilů apod. „Shodou okolností“ trestní kodex devadesátých let minulého století na úvěrové podvody nepamatoval vhodnou trestní sazbou. Byly to „romantické“ časy budování „divokého kapitalismu“, kdy se široké masy českých občanů i navrátivších se emigrantů najednou staly podnikateli, učili se základům byznysu, rychle shromažďovali značné jmění a stejně tak rychle i bankrotovali. Banky v té době byly státními institucemi.

S nástupem etapy privatizace státních bank vláda najednou narazila na neočekávaný problém – nesplacených, tzv. „špatných úvěru“ nebo „toxických aktiv“, kterých se v bankách nahromadilo tolik, že nabourávaly nejen jejich ekonomické ukazatele a vlastní životaschopnost, ale i negativně ovlivňovaly prodejní ceny těchto bank v rámci jejich privatizace. Právě za účelem sanace celého bankovního sektoru vláda zřídila tzv. Konsolidační banku, která se později stala Českou konsolidační agenturou. Tato státem vlastněná i řízená Česká konsolidační banka vykupovala u bank „špatné úvěry“ a takto očištěné banky se prodávaly (privatizovali) za vyšší cenu. Celkem bylo v České konsolidační agentuře takto „konsolidováno“ za peníze daňových poplatníků 600 miliard korun špatných úvěrů. Mnohé úvěry však nebyly nikdy vykoupeny a banky je raději převedly do svých dceřiných společností v ČR i společností v daňových rájích. V menších privátních bankách se pochopitelně sanace neprováděla, ale „špatné úvěry“ byly samozřejmě i tam. Podle názorů odborníků představovaly „špatné úvěry“ celkovou hodnotu více než 1 bilionu korun. Po ČKA zůstala ztráta 242 miliard korun. Ta se postupně hradí ze státního rozpočtu.

S ukončením bankovní privatizace a s příchodem velkých západních bank na český trh provedli noví majitelé, značně vyděšení českými specifiky, revizi kreditní politiky a sestavili zcela nové podmínky oceňování rizik, které byly podstatně náročnější a reagovaly na české podmínky. Byla vypracována přesná kritéria, přijaty interní směrnice, důsledně specifikovány postupy při poskytování úvěrů apod. Do určité míry se toto zpřísnění projevilo i na dnešní stabilitě bankovního sektoru, kdy „toxická aktiva“ českých bank nepřevyšují kritické hodnoty a umožňují udržovat stabilitu rozvoje české ekonomiky.

Bankovní pohledávky vzniklé z titulu nesplacených úvěrů se dnes odlišují především kvalitním jištěním – zástavní právo, cenné listiny, garance, přistoupení k závazkům třetích subjektů atd. Proto při vymáhání pohledávek podstatně roste význam soudního vymáhání, zatím co role mimosoudního vymáhání spíše klesá.

Spotřebitelské pohledávky В2С

Pohledávky bank a jiných finančních institucí, které vznikly poskytováním spotřebitelských půjček nebo malých úvěrů, obvykle kvalitní jištění nemají. Častěji se tady lze setkat s osobními směnkami a s přistoupením třetích subjektů k závazkům. Avšak i tady, s ohledem na nespornost titulu vzniku pohledávek, významnější roli než u pohledávek z obchodního styku, hraje soudní vymáhání. A pokud máme na zřeteli stejnorodost pohledávek, pak je zcela jasné, proč se právě inkasní agentury specializují na vymáhání pohledávek B2C. Metody práce a aparát inkasních agentur je na tento segment pohledávek nejlépe adaptován a je schopen dosáhnout poměrně efektivních výsledků.

 

Související články: Mladá fronta DNES 21.08.2006 - JANA KLÍMOVÁ - Ekonomika

Jak se skladuje „odpad“ za 600 miliard korun

Zhruba 250 zaměstnanců státní České konsolidační agentury se podle dokumentů této instituce přejmenovalo na Likvidační tým.

Agentura na konci června ukončila obchodování s pohledávkami, sestavila poslední balík špatných úvěrů za zhruba 30 miliard korun, který bude na prodej v září. Do konce příštího roku musí podle zákona odevzdat ministerstvu financí klíče od budovy s čistými stoly.

Po agentuře, která vznikla nejprve jako státní Konsolidační banka v roce 1991, na začátku transformace tuzemské ekonomiky, zůstane podle čerstvých odhadů ztráta 242 miliard korun...

 

TOP články na Fóru: Česká konsolidační agentura - bermudský trojúhelník české ekonomiky nebo černá díra na peníze?

 

 

Katalog firem a institucí »

• Firmy na inkaso a vymáhání pohledávek
• Advokátní kanceláře
• Exekutoři
• Rozhodčí soudy

„Poskytujeme věřitelům nejen všestrannou informační pomoc, konzultace a rady, ale především jim pomáháme najít nejefektivnější řešení jejich problémů spojených s vymáháním pohledávek”